Končí sezona, začíná život.

autor Eliška Valová

Chtěla jsem letos opět sepsat zakončení sezony (ale nějak jinak než předloni;), nicméně Ondra přišel s jiným nápadem…

Zaznamenáváme velký bíločerný babyboom :-) a tak jsem vyzpovídala jedny naše milé novomanžele, kteří velice otevřeně sdílí své prožitky o životě po svatbě a odpovídají tak na mé – myslím, že dobře hloubavé:)) – otázky. Protože ukončení naší svatební sezony znamená započetí vašich reálně společných životů.


Milá Ivo a švarný Milane, od svatby 6.6.2015 uběhl rok a půl. Když se díváte na své svatební fotky, tak jaké to je?

Iva: Nejlepší je, když máme prostor si je prohlédnout společně za takové té gaučovo-hrnkové domácí pohody. Jedna fotka vedle druhé vypráví příběh. Můžeme si tak prožít náš svatební den znovu… a znovu. Je to nálož pozitivních emocí. Kolem svatby to bylo období, kdy jsme našemu vztahu věnovali hodně pozornosti, času a energie. Hýčkali jsme si ho. Bylo to „něžné“ období a je hezké si ho společně připomenout. Bohužel je potřeba si přiznat, že takové společné pohodové chvilky teď abychom pohledali. Rodičovské role nám teď přebily ty partnerské, na které často nezbývá čas nebo energie. A je to škoda. Dlouhodobě bez takových chvilek partnerský vztah bude uvadat. Svatbou není hotovo, i dál je potřeba si partnerství, které se posunulo do manželství, hýčkat.

Milan: Je to tak, je to dojemná a milá vzpomínka. Kdo má doma své svatební fotky, svatební den si užil a rád si na něj zavzpomíná, tak jejich hodnotu určitě chápe. Ze svatby zůstane vlastně krom vzpomínek jen pár věcí – prstýnky, fotky a manželka. Tak je dobré si zrovna na výběru těchto věcí dát záležet.

Děkujeme za neplánované promo :))) a pojďme na další otázku – ještě o svatbě. Kdybych se vás nyní zeptala, jestli jste rádi, že jste do svatebního fotografa investovali takovou a makovou částku, je mi jasný, že by odpověď zněla v duchu “tak určitě”. Zeptám se teda spíš na to, co byste obecně na svatebním plánování změnili – vylepšili? Protože po svatbě je každý generál, že… :-)

Iva: Jasný, tak určitě. Realita se vždycky liší od představ. Naše svatba vyšla nádherně i se svými pihami. Říkám pihami proto, že taková stejná piha je pro jednu tvář obtěžující, pro jinou tvář je to znaménko krásy, něco co k člověku patří a je to součástí jeho jedinečnosti. Takové pihy měl náš svatební den. Ale byly naše, byly součástí toho, jací my dva a náš vztah jsme. Za sebe bych změnila jedinou věc: Nebyla bych tak pyšná a více pověřovala lidi kolem úkoly, které jsem si nechala pro sebe. Měla bych pak víc prostoru na náš den. Ženy…prostě neřešit, užívat! ;)

Milan: Ušetřit na svatbě pro nás nebylo prioritou. Tou bylo to, aby to stálo za to. Snažili jsme si ji udělat podle sebe, což se nám, myslím, víceméně podařilo. Plánování je vždycky takový souboj dvou světů, ženy mají svoje představy a touží je naplnit. Mojí výhodou bylo, že mně to bylo většinou jedno nebo jsem souhlasil. Pochopitelně jsem někdy i nesouhlasil. To jsem si ale dovolil jen výjimečně. :D Míjejí mě hlavně otázky estetična. Na to mám Ivu, ona je přes estetiku, já přes funkčnost.

Tyto role máte podchycené opravdu výborně. A co váš vztah? Dodala svatba nějaký další rozměr vašemu partnerství?

Děkujeme, za otázku, je pro nás příležitostí si to říci. Dobrali jsme se k tomu, že vlastně ne. Svatba pro nás znamenala pouze drobné životní změny. Náš vztah, podstatu našeho partnerství nezměnila. To o čem by mělo být manželství – vzájemná láska, přátelství, důvěra, něha, radost, péče, odpovědnost, ale i třeba řešení vzájemných sporů, o tom všem byl náš vztah i před svatbou. Svatbu nevnímáme jako změnu, ale jako potvrzení toho všeho a přijetí formální odpovědnosti jeden za druhého.

(chvíle ticha na vstřebání moudrosti)
(dobrý, jedeme dál:-)

Chvíli po svatbě jste počali dítko a začali se těšit na rodičovství. Byly nějaké rozdíly mezi vaším očekáváním a realitou? Jak jste to období prožívali?

Milan: Co se období těhotenství týká tak jsem žádná konkrétní očekávání neměl. Chlap je hoooodně důležitej na začátku a pak je trochu (neříkám, že oprávněně) odsunutý na druhou kolej a je to hodně o té ženě. Ta moje byla tou dobou krásná, ale hormonálně nestabilní. Takže jsem se snažil nedráždit, podporovat a doufal jsem, že to přežiju. :D Jako vstupní literaturu jsem dostal Deníček moderního fotra. Ten jsem si řádně přečetl a očekával od role rodiče to nejlepší – peklo se sirkami v očích minimálně tak do pěti let věku dítěte. Oproti tomu je realita od narození Elenky mnohem pohodovější. Začátek našeho rodičovství byl krušný, pravda. Ale to mělo své příčiny, které když se spravily, zajeli jsme se. Teď si myslím, že nám ta naše rodina jde celkem pěkně od ruky.

Iva: Už jednou jsem tady zmínila to, že očekávání a realita se vždycky liší. Alespoň v mém světě. Očekávání je rovná čára, realita je většinou pěkná klikatice. Všude se říká, jak je těhotenství to nekrásnější období života, tak něco takového i očekáváš. A ono je to opravdu krásné a úžasné, že tam někde začíná nový život. A to bříško jak roste… Ale to, že ranní nevolnosti trvají čtyřiadvacet hodin denně a další příjemnosti…tak na tom jsem teda nic krásného neshledala. :D

Na druhou stranu zase očekáváš, že čím více budeš nabírat velrybích rozměrů, tím to bude náročnější a u mě to bylo naopak. Elenka se narodila na začátku března amy jsme ještě na začátku prosince stáli na Sněžce, na sněhu, za ukrutného větru a bez pomoci lanovky (která právě kvůli tomu větru nejezdila). Takže když pominuly strasti prvního trimestru, po zbytek těhotenství jsem se cítila nad očekávání.

Nad očekávání bylo třeba i to, že mi manžel každý večer pěkně u filmu masíroval nohy. A to i bez škemrání :) Takto bych v rozdílech mezi očekáváním a realitou mohla pokračovat dlouho. No a pokud bychom měli mluvit o očekáváních v rodičovství a jeho realitou tak to shrnu tak, že to je teda jízda! Fakt! :-)

Muž u porodu. Milane, vím, že jsi tam byl. Chceš se podělit o ten nevšední zážitek? Myslíš, že tato Tvá zkušenost nějak ovlivňuje Tvůj vztah k Tvé ženě?

Silný, ve všech směrech. Od počátečních obav z něčeho nového až po konečný pocit úlevy a radosti z toho, že vše proběhlo v pořádku. Stal jsem se otcem, rodičem nádherné zdravé holčičky, přibyla mi zodpovědnost za naše dítě. Jsem rád, že jsem mohl svou ženu podpořit v okamžiku, který pro ni nebyl snadný. To je po té stránce emocionální. Po té stránce procesní – jsem kluk ze statku, takže jsem měl možnost na vlastní oči vidět rodit prase i krávu. Nemám tedy pocit, že by mě u porodu něco překvapilo. A jestli to ovlivnilo můj vztah k ženě? Nějak zásadně ne. Že žena porodí dítě je samozřejmě důvod si jí vážit, ale své ženy jsem si vážil i předtím. A i po porodu jsme to stále my dva. Jen o velký společný krok v životě dál.

(aaaaaaaaaaaaach)

Elence je už víc než půl roku. Když se podíváte na svůj život za poslední dva roky, jaké chvíle vás dva nejvíce stmelily? Jaké naopak partnerství “obrušují” a jak v takové chvíli jednáte?

Iva: Nás dva stmeluje všechno to, co jsme spolu schopni sdílet a vzájemně se v tom pochopit a podpořit. Do života patří i to negativní. Ale to pozitivní je samozřejmě veselejší a člověku je v tom příjemněji. A je jedno, jestli to jsou významnosti, které se odehrají jednou za život jako je svatba, narození prvního dítěte nebo „drobnosti“ jako společně prosmátá vtipná situace. Naopak u mě to vždycky začne haprovat v okamžiku, kdy přijde náročné období, a já mám pocit, že jsem na něj sama. I když vím, že Milan u toho není třeba i z dobrého důvodu.

Abych to nějak zaobalila…jak to nenasdílím za včasu, nasdílím to se svým manželem většinou velice dynamicky hned při první příležitosti, kterou mi k tomu (často i zcela nezáměrně) poskytne. Ale emocionálně labilní žena a racionálně stabilní muž, to je v pořádku, ne? :D

Milan: V první části otázky musím souhlasit. Stmelují nás společně prožité okamžiky, kladné i záporné. Poslední dva roky na ně byly dost bohaté. K té druhé části. Já jsem dost kliďas. Ale nastartovat mě občas dokáže manželka. Základem jakéhokoliv dalšího postupu je nechat ji vychladnout.

Tak teď jsi mě rozesmál, Milane :-D Skvělý. Hlavně, že v tom máte jasno. Poslední věc: Je něco, co byste chtěli vzkázat světu?

Jediné, co se nám zatím v životě potvrdilo je to, že když něco chceš dělat pořádně, stojí to čas a energii. O manželství a rodičovství to platí dvojnásob.

Dokonalá tečka. Díky moc a ať vzkvétáte spolu i vedle sebe (všichni 3! Vlastně 4, s ťapkou Korinkou.)


Autorem všech fotek je Ondra Vala.