Lesní svatba ~ jak jsme ji prožili

/ FOTOčlánky, O nás
autor Eliška Valová

Na začátku byl nápad a touha realizovat fotoeditoriál, který bude něčím unikátní. Fotoeditoriálů se točí a fotí hodně, a tak nebylo jednoduché přijít na něco “spešl”. Nakonec jsme si řekli, že se nebudeme snažit o nic krkolomného a uděláme zkrátka to, co je nám blízké.


To, že jsme byli hlavními aktéry zrovna my dva, vyplynulo ze situace. S mým milovaným Ondřejem jsme si chtěli po roce oficiálního manželství obnovit slib, a tak nás napadlo spojit příjemné s užitečným. Nakonec bylo všechno jinak (slib jsme si obnovili soukromě v Paříži), a tak jsme byli pro natáčení otevření i jiným návrhům než jen těm našim :) Nejvtipnější je, že jsem v době natáčení byla ve 4.měsíci těhotenství, ale není to vůbec vidět.

Chtěli jsme si celý den užít “doopravdicky”, a tak jak jsem psala tady v backstage článku, postupovali jsme ten den přesně tak, jak se postupuje i v den svatební. Samozřejmě až na pár drobností, jako je (pro jistotu) odstrojený oběd v bageterii a opakování novomanželského polibku (bavilo nás to, no:).

Ráno tedy probíhalo až překvapivě velmi tradičně svatebně. Trocha zmatků, spěchu, ale ve vzduchu bylo cítit, že se odehrává něco speciálního, něco, co se dlouho připravovalo a každý přítomný si přál, aby byli všichni spokojení s přispěním a se společným výsledkem.

Ráno jsem si užívala líčení, ten šimrající pocit tahů štětcem a přítomnost Andělky. Myslela jsem na to, jak se asi cítí Ondra a zda to ve vedlejší místnosti prožívá taky tak radostně jako já. Bylo to kouzelně opravdové.

Venku v zahradě zrovna probíhala reálná svatba nějakého páru z Ruska. Dívala jsem se na krásný pár z okna a s pocitem vděčnosti za jejich lásku jsem jim na dálku tiše požehnala. Když jsem na poslední chvíli sháněla ještě šaty, představovala jsem si nějaké jednoduché, ladné a takové, které podtrhnou krásu prožitku a prostředí oddání. A bingo, přesně na takové jsem narazila v prvním obchodě. Jsem do nich tak zamilovaná, že je asi začnu nosit normálně mezi lidi :)) S náhrdelníkem to bylo stejně tak.

Prstýnky jsme pro editorial využili naše vlastní, vyjadřují (pro nás) přesně tu pevnou lásku a nesmrtelnou dokonalost kruhu života, lásky, manželství.

Moc jsem se těšila na moment našeho prvního setkání. Původně měl proběhnout v jiném prostředí, ale nakonec byl vybrán prostor v hotelu Aria. Mně už v tu chvíli bylo uplně jedno, kde se setkání odehraje, soustředila jsem se jen na to, abych “nezměškala” ani vteřinku. Ani jsem nebyla překvapená, že jsem byla trochu nervózní a nedočkavá (jak to tak nevěsty mívají:). Pak, když jsem dostala povel, že můžu za Ondrou vyrazit, jsem se nadechla a šla…

Stál tam, zády ke mně s hlavou skopenou, taktéž v očekávání. Všechny mé předchozí představy o tom, jak půjdu, aby to bylo hezké na kameru, jak se budu tvářit, jak mu zaklepu na rameno a co řeknu, všechno se najednou vytratilo. Mikrofon byl v tu ránu zbytečný. Oba jsme zůstali němí úžasem. Asi ne tak z naší fyzické krásy, i když to samozřejmě také (měla bych nosit květinový věnec a líčení častěji a Ondra – ten je pořád stejný:) jen teď nějak drobátko více zářil), ale zůstali jsme slovy odzbrojení z toho okamžiku. V tu ránu jsem byla dojatá k slzám a nemotorně jsem se snažila připnout Ondrovi růži na klopu. Je to opravdu moment, který lze právem nazvat “dechberoucí” a snoubenci by se na něj ve svůj svatební den měli zaměřit.

Po této scéně jsme se radostně vydali na oběd a pak na cestu na místo obřadu. Stále mi bušilo srdce z procítěné lásky a byla jsem zvědavá, jak bude den pokračovat. Byli jsme teprve v půlce! Obědvali jsme venku, pod Sluncem, ale jakmile jsme dorazili k lesu, začalo pomalu kapat. Co teď? Hlavní organizátorka provedla skvělé a strategické rozhodnutí, díky kterému všechno dobře dopadlo. Vyčkali jsme, užili si nevšední zážitek v místní hospodě pro štamgasty (v Lidlu se nám bivakovat nechtělo) a když déšť (ne, to nebyla přeháňka, to byl vytrvalý slejvák) přešel o kus dál, vydali jsme se do deštěm provoněného lesa. Všechno se tam třpytilo, mlha stoupala mezi kmeny vzhůru a slunce začalo opět prosvěcovat náš plán. Bylo to tak nádherné, že jsme nakonec byli za ten déšť překvapivě vděční.

Nálada byla skvělá, veselili jsme se a pustili se “do hry”. Jak si to užili naši svědci Andělka s Jirkou by vám museli povědět oni sami, ale myslím, že z jejich zamilovaných pohledů, doteků a úsměvů, pro ně byl obřad stejný zážitek jako pro nás.

Dosah obřadu byl hluboký díky textu a také díky naší paní oddávající. Ve filmové branži by asi řekli cosi jako “podala vynikající důvěryhodný herecký výkon”, myslím si ale, že v tomto případě o nějaký “herecký výkon” nelze vést řeč. Šlo o čisté prožití. Také jsem si na tom uvědomila, jak je důležité mít uvědomělého oddávajícího u obřadu. Je to přecejen rituál, stále jde o “oficiální” oddání a spojení dvou lidí, dvou rodů. Chvíle obřadu je posvátná a slova oddávajícího, ať už na radnici od pana starosty nebo v kostele, by měla vždy vycházet z úst do srdce s tím nejupřímějším ci­tem.

No a pak? :-) pak už jsme se jen v tom krásném prostředí mazlili a užívali si chvíli po oddání, užívali si sebe a tu nevšednost celého dne. A bylo nám krásně! Tak krásně, že už o tom nenacházím slova a odkazuji vás na fotografie a video. A také máme backstage story článek ;))

Děkuji za váš čas a přečtěte si ještě pohled Ondřeje.