Seznamte se...

/ O nás
autor Eliška Valová

Dnes je to přesně rok, co jsem ráno před odjezdem na svatbu zjistila, že jsem těhotná. Jaký to byl pocit a proč se Ondra strašně naštval? Zákulisí, resp. obnažená zpověď, která tu ještě nebyla a představení našeho prvorozeného na následujících řádcích.

Vloni pršelo, letos se opalujeme. Ale lásky máme oba páry o 1 kousek víc ;-)


Loňský začátek dubna jsme strávili pár dní v Paříži. Mimo jiné zážitky jsme si spontánně při jednom z našich rozhovorů uvědomili, že už ten další rok čekat nebudeme a začali si přát odtamtud přivézt i zážitek vědomého početí. Nevím, zda jsem si to vsugerovala, ale já zůstanu přesvědčená, že to placebo nebylo. Můj pocit po “aktu zplození” (to zní hrozně:) byl natolik posvátný a já se cítila tak požehnaná, šťastná, viděla jsem svět v jiných barvách…zkrátka, jako kdyby mi někdo dal do makronky lysohlávky, že to muselo být ono.

Sice jsem si někdy po příjezdu nedočkavě udělala pár těhotenských testů, ale všechny vyšly negativně. Hodila jsem to za hlavu s tím, že vědomé početí se nekonalo. Měsíc na to jsem večer při nějaké uklízecí činnosti najednou zůstala stát s krabičkou těhotenského testu v ruce a zírala na ni jak na vzácného brouka. Řekla jsem oukej, ráno si hezky zvesela počůrám.

To ráno 16.5.2014 jsme vyjížděli den předem mimo jiné i na svatbu Klárky a Martina. Dle instruktáže jsem tajně provedla test a papírový proužek ledabyle odložila v šatně. Během přípravy jídla na celý den cestování se mi na papírek podařilo zapomenout (nechápu). Když jsem se vrátila do šatny za účelem oblékání, vybafly tam na mě dvě postavy – bílá a černá. Ta bílá říkala: “Gratuluji! Mám ohromnou radost! Takové dvě silné čárky na testu – to je taková nádhera a vzácný okamžik! Och, jsem dojatá!”. A vzápětí nastoupila ta černá: “No jo, to je sice hezký, ale co když Ti začne bejt blbě a celou svatbu tak daleko od domova prozvracíš? To by asi nebyli snoubenci hepy, kdybys jim k jejich "ano!” za rohem vydávala zvracecí doprovodné zvuky… To si chceš vzít to VŠECHNO na svědomí a zodpovědnost?"

Naštěstí mám ráda černou jen v mírné míře na oblečení. Rozhodla jsem se a na dlouhou dobu se zabalila do hábitu radosti, aby na mě neměly obavy a strach přístup, a dělala jsem maximum, abych Ondrovi mé zjištění hned nevyslepičila. Rádi si děláme překvapení, takže toto byla má další a velká příležitost k nějaké lumpárně.

To make long story alespoň kratší…svatba se i přes relativně nevlídné počasí dokonale vydařila. Žádné doprovodné zvuky jsem samozřejmě nevyluzovala a hřálo mě vědomí toho, že mám vzácné tajemství.

Večer na svatební oslavě, když už bylo vše nafoceno si se mnou Ondra chtěl dát sklenku vína a tančit, protože zábava byla skvěle rozprouděná, my zůstávali přes noc a já sklenku vína a tanec neodmítám. Nyní jsem ale odmítla s tím, že jsem unavená (fakt jsem byla!). Bohužel vzhledem k nelehkému období předešlých měsíců se Ondra potýkal s depresemi. Kdo zažil, chápe, kdo nežažil, nepřejeme a nepochopí.

A tak se stalo, že ačkoliv se nic nestalo a teď z toho máme zábavnou historku, ten večer byl jeden z nejhorších společných. Uklidňovalo mě jedině vědomí, že tento Ondrův stav, kdy je tak akorát na facku, opět přejde a já ho opět s láskou zvládnu, navíc jsem na to už měla i malého pomocníčka v bříšku. (Který tady teď vedle mě leží a pozoruje mi stehno).

Po svatbě jel Ondra dál na Moravu, protože naše zvířecí členka týmu Megie šla na operaci. To bylo před rokem. Nyní už Meggie členkou našeho týmu bohužel není (viz dále).

Já v mezičase sama doma natočila pro Ondru groteskní video, ve kterém jsem mu onu radostnou zprávu sdělila. Tušil to, poznal to a plakal štěstím. Dlouho jsme se objímali a společně tak vstřebávali fakt, že za rok touto dobou tu bude malý člověk, který na nás bude vyděšeně valit oči, když zasmrkáme.

Po celých děvět měsíců jsme se těšili. Depresivní stavy Ondra sám zvládl odvrátit, avšak zase já se s depresemi začala potýkat. Díky jeho zkušenostem mi Ondra rozuměl a byl mi vynikající oporou. O těhotenských depresích se moc nemluví, ale je dobře, že aspoň o těch poporodních se veřejně hovoří (ty jsem už zažít nepotřebovala). Navzdory všemu tomu nepříjemnu to byl čas našeho velkého rozvoje a posunu jak osobního, tak partnerskéhoo. A kdybychom alespoň jednomu dalšímu člověku díky těmto zkušenostem mohli v budoucnu pomoci, stálo to za to.

Den 9.ledna 2015 byl smutný. Zdravotní stav naší Meggie se během dvou dnů překlopil z “loví srnky” na “neslučitelné se životem”. Dechberoucí a inspirativní článek o její stopě zapsal Ondra (zcela vážně doporučuji dočíst až do konce).

Pár dní na to, přesně o půlnoci 17.1.2015 se spustil porod, kterým přišel na svět náš Eliáš. Jaké jiné číslo než sedmnáctku, šťastnou hvězdu, si mohl náš Eliáš vybrat…

Nechtěli jsme znát pohlaví a jméno jsme našim blízkým řekli až po narození. A tady je ten náš šampijón, seznamte se:

Od té doby se Ondra sžívá s rolí táty!

A jde mu to bááááááječně :-)

Já se zase učím být máma.

Ještě že má se mnou chlapeček trpělivost…

A klienti občas taky. (Děkuju!) :-)

Vím, že tento článek se svatby a svatebního dění moc netýká. Ale týká se života po svatbě, který tam vždycky nějaký je. (No fakt! Svatbou ta jízda teprve začíná!!) A ať už vás potkají krize a nelehké chvilky, nesmíte právě v těchto chvílích zapomínat, že láska k sobě a k blízké osobě (kterou si berete), a vůle a úsměv od srdce dokáží rozpustit i tu nejtmavší černotu.

Držíme vám všem palce a pokud někdy pocítíte touhu nebo nutkání, napište nám. Cokoliv. Budeme potěšeni a třeba se sejdeme a bude nám lehko. :)

S láskou, Eliška, Ondra a Eliáš.